V rámci celoročního projektu naší školy: S dětmi za kulturou jsme se vypravili na zájezd do Prahy, abychom se rozloučili s devátými ročníky, a to návštěvou Národního divadla s představením Kytice. V horkém již letním poledni jsme nasedli do autobusu s batohy, svačinami a lehkým rozechvěním, které k výletům neodmyslitelně patří. Už při příjezdu do centra nás pohltila atmosféra velkoměsta: živý ruch, tramvaje křižující křižovatky a nad tím vším panorama Hradčan, které se objevovalo mezi střechami jako pozvánka k objevování. Prošli jsme po mostu Legií, o kterém jsme si vyprávěli v autobusu, protože někteří z žáků si připravili referáty o místech, která navštívíme. Most nás přivítal proudem návštěvníků. Voda pod námi šuměla a přinášela krátký chladivý vánek – příjemnou pauzu před dalším putováním. Poté jsme prošli Národní třídou a připomněli si události Sametové revoluce. Doputovali jsme na Václavské náměstí, kde jsme se občerstvovali a nakupovali. Večer patřil Národnímu divadlu a především inscenaci Kytice. Mnozí z dětí znali Erbenovy balady jen z hodin literatury – jako texty v učebnici, podtrhané zvýrazňovačem, doplněné poznámkami na okraji. Na jevišti ale slova ožila. Hudba, světlo a pohyb herců poskládaly známé motivy v nové, dechberoucí obrazy: ticho před bouří v Polednici, křehkou něhu a chlad studánky ve Vodníkovi i tísnivou otázku v Svatebních košilích. Scény se střídaly jako stránky knihy, ale každá z nich nás vtáhla tak, že jsme skoro nedýchali. Byl to zážitek, který spojil literaturu, divadlo i naši vlastní představivost. Po představení jsme vyšli zpět do večerní Prahy. Ulice se ztišily, lampy rozpálily žluté kruhy světla a Vltava odrážela měkké barvy nebe. Cestou na nábřeží jsme si vyměňovali dojmy: někoho zasáhla hudba, jiného kostýmy, dalšího přesnost slov, která i po letech stále pálí. Bylo krásné sledovat, jak se školní text proměnil v osobní zkušenost. Unavení, ale spokojení jsme si uvědomili, že zájezd nebyl jen soupisem památek a povinností. Byl to příběh o setkáních: s městem, které umí být vznešené i vlídné; s uměním, jež mluví do srdce; a taky jeden s druhým, když jsme sdíleli ticho, smích i nadšení. Když jsme večer mířili k autobusu, Praha se s námi loučila šuměním vody a vzdáleným cinknutím tramvaje. A v nás zůstala Kytice – ne jako kapitola v sešitě, ale jako živý obraz, ke kterému se budeme ještě dlouho vracet.
fotoalbum